Za oknem cosi je, než uslyšíš

Bojím se, že mě polkne růžové světlo a Ty
nepřijdeš. Budu čekat schoulená, nahá a
stará, za oknem padne rána, ale tvé kroky
to nebudou, které prorazí západku vrat,
zdvihnou mé tělo a zakřičí.

Bojím se, že divá zahrada pohltí mé srdce,
bude ho žrát celý rok, vysuší na plátky lásku
a zalepí díry vlastního plotu, nemilosrdně,
ale s užitkem. Nebudeš se ptát, která ruka
podpírala hlavu, kudy jsi nosil vodu tvorům
na dně mého břicha.

Bojím se, že neuslyším zpívat svého syna,
ukrytá v jeho náručí, prach kostí, který
nepoznáš, než padne na temena hlav. Pak
vzhlédne a zapomene, jako každý na tisíce
stop, slova na zápraží napjatá, jen pohladit
jako kocoura.

Kdybych uměla lhát, napsala bych ti báseň,
sedla si do klína a plakala, že jsem tě poznala.