Měníš svou tvář

Vše, co jsem byla, polknuto, stlačeno do
krabičky, detonuji. Částice posedají v prostoru
a hledají, kdes nechal díru, ale nikde to neteče.
Hledala jsem, kudy jsi vylezl, ale stopy jsou
v kruhu. Mezi dlaněmi smrtelná nemoc, vidět
se v rozlitém světle jako krvi a neplakat. Ale
nejtěžší bylo kolébat rozbité tělo, divá křehkost,
jako můra za sklem, než chytnu tvá křídla,
zcepeníš. Měníš svou tvář. Na tom nezáleželo.
Držela jsem smutek dávno předtím. Celá
človíčkovatá, vaše, uhnětená z nepevné esence,
přilnavá, lehám si k teplu jako lásce, ale nehořím.
Když zhasínají, není proč křičet. Měníš svou
tvář. Všechny vstupují do mých hlav, chrlí slova,
babylonské zmatení. Šedé diapozitivy cvakají,
držela bych tě za ruku, kdybych věděla. Když
zhasínají, jen tupá závrať a šátrání. Vlk se
zakousl tiše, ještě nezvonili.