Ozvěny

těžký vzduch, oblé břicho, zádveří sotva po poledni
některé otázky, nevíš, jak po nich lézt až na samý kraj
neviděné ještě, ale něco se zvedá a dýchá
směrem k místu, kde čekáš
na prostřený stůl a cinkání skla
tiskneš mezi stehny tenkou látku
tak asi na zavinovačku příštího krajíce
čerstvě upečeného
a právě tehdy ji ucítíš
jako kůži opadanou z matky, když tě krmila
šumění hlasů na ubíhajícím břehu
pojmenování času, pokusné zpředmětnění nestálé hmoty
tekutost esence, velká voda, zavřená vrata
marně jsi stlal polštáře, stokrát bílá
omaštěná dotyky, vzdechy
stokrát omytá, solné rýhy
zduřelé pysky nalité před prasknutím
uchopování nebytí jako bys práskal psa
teplé jazyky olizují nohy
ale stejně
prostor se smrští o člověka
než otevřená ústa
protáhneš mezi zuby dětského pokoje
zapudřeného smíchem
holá tma klokotá ozvěnou
obnošenost jako proces
larví člověk
dupáním nezaženeš příští úterý
ani rozsypaný mák
neuklizeno
jen iluze zastaveného času
těch, kteří mávají
zorničky otevřené
když víčka strhnou skrývání