Vír

Oni mluví v modrých tónech,
vidí vlnění (vlnění),
slyší, jak se line čas
a jak se kupí v eony.

Cítí spektra lávy,
umí vakuum pít,
ale to, jak chutná smrt,
se nikdy nedoví.

To, jak žití teče,
jak obléká se večer,
jak drahá je ta
vteřina, co mám.

Jak padáme, záříme,
když řítíme se dolů, domů,
odkud vzešli jsme
a kam se vrátíme.

Oni načmárali hvězdy,
galaxie jmen,
stvořili si planety,
kde vládne věčný den.

Nepoznali touhu,
nepoznali vír,
ni hodnotu limitů,
když všechno dělat smí.

Z očí oceány,
klikatý je svár,
rovná cesta míru,
peklo definuje ráj.

Vím, že vrhám stín,
však stále svítím dál,
každé chvíli temna
já se potom vždycky smál.