V prostoru mezi

Šla jsem nocí, co nocí nebyla,
ani dnem, kdy slunce jasně plá.
V prostoru mezi jsem bloudila,
hledajíc odpověď, jež vše by odhalila.

V mlze seděl muž s vousy bílými,
v očích mu plály pochybnosti.
„Moudrost," děl, „je vědět mezi všemi,
že vlastně nevíš nic o skutečnosti."
„Tak co tedy vím?" má otázka zní.
On s úsměvem v ranním šeru mizí.

Do jeskyně scházím, kde stíny tančí v kruhu,
„Co je skutečné?" ptám se muže v plášti.
„Jen obrazy mysli," šeptá mému uchu.
„Hledej světlo za tou tmavou záští.
Však pozor dej, i to může být stín další."
A tak jdu dál, kde poznání je jasnější.

Ve světě, kde mlha vše halí v tichu,
muž píše slova a plátno má mlhu.
„Myslím, tedy jsem," říká bez ostychu.
„Co když jsem jen myšlenka?" vydechnu.
Pero v jeho ruce náhle váhá,
a s mlhou mizí když vítr ji rozfoukává.

Po horské stezce kráčí s ohněm v zraku,
„Bůh je mrtev," haleká do noci.
„A co zbývá nám?" ptám se v rozpaku.
S úsměvem bez radosti, plným moci:
„To, co si stvoříš," zní odpověď prostá,
a svět se chvěje, jak jeho krok dopadá.

Na rozcestí muž v roláku sedí zamyšlený,
před ním se cesty rozbíhají v dál.
„Ke svobodě jsme všichni odsouzení,"
praví tiše, jak by se času bál.
„Kterou cestou jít?" má duše se ptá,
Ale jeho odpověď je nekonečná.

Jdu dále cestou, hledám bez ustání,
když dětský hlas mě náhle zastaví.
Malá ručka mou dlaň něžně chrání,
a úsměv čistý vše mi vyjeví.
„Tu odpověď co hledáš, znám," dí s jistotou,
„Ty a tvá fantazie jsou tou podstatou."

A najednou chápu v záři poznání,
že všechny odpovědi jsou jen další ptaní.
Jediná pravda, co jasně zazáří,
je ta, co v nás samých se vytváří.
Tu pravdu, kterou v sobě objevíme,
silou fantazie dál přetvoříme.

A pokud jste to dočetly až sem gratuluji :-)

A malá soutěžní otázka koho jsem přesně potkala na své pouti?