Geisha: Černí samurajové

Jednoho jarního dne rudou září západ vzplál,
Každý člověk té záře se obával,
Když pak podvečer rozlehl se řinkot mečů krajem,
Každý věděl, že život ztratí v boji s černým samurajem.

Muži i děti krutě byli povražděni,
Všechny ženy zneuctěny,
Spíže jejich zpleněny,
Domy na prach spáleny.

Já tenkrát ještě malá,
V koutě temném se schovávala.
Z úkrytu svého ty hrůzy pozorovala
A za všechny mrtvé tiše plakala.

Štiplavý kouř slzy z očí mi dral,
Rudý plamen skrze závěs po mě se natahoval,
Dychtivě k tělu mému se drápal,
Jakoby nemilosrdně strávit si je přál.
S úlekem z komory jsem vyskočila,
Ve strachu do černého samuraje vrazila,
On za vlasy mne pevně chytil,
Z chýše vytáhl a ránu pěstí mi uštědřil.

Já bolestí jsem vykřikla,
A ze rtu krev rudá vystříkla,
Do prachu tmavého stékala,
Já za ní na zem tvrdě dopadla.

„Prosím, Pane, nech mě žít,
Ze smrti mé nebudeš nic mít!“
Samuraj slova má neposlouchal,
Katanu tasil a za vlasy mě pevně vzal.

Namířil na krk ostří chladné,
Zavřela jsem oči a čekala, kdy rána těžká padne.
Muž však ostří své náhle zastavil,
Jakmile na ramenou draka spatřil.

V strachu oči jsem pootevřela,
Spatřila jsem jeho jak ve snách, naděje na útěk zazářila.
Skrze pevné sevření jsem se jemu vytrhla,
Sebrala sílu svou a do temného lesa utíkala…