Markétka a Julius

Markétka a Julius

Čtyři sochy shlíží střechy,
každá z nich zná jednu část.
Zvědavost chce odpovědi,
otázky jim začne klást.

Odpověz mi vlajkonoši,
lazebna je za zámkem,
ty znáš tamní mladou dcerku,
bílý šátek s volánkem?

"Často chodí v místech panských,
víno slévá ze džbánku,
ruměnec jí tváře zdobí,
podobá se červánku."

Odpověz mi zbožný mnichu,
pán na zámku tiše vadne,
vážně její společností,
nikdy nepohrdne?

"Milý hlas se rozeznívá,
z mysli pána, jež je dvojí,
pro dívčinu v světlých chvílích,
pozornosti vstřícné strojí."

Odpověz ty s křížem v ruce,
co se stalo mladým lidem,
v tichu slyším výkřik divý,
ovinul mi šíji chladem.

"To jen pána věčný stín,
probudil se ze spaní,
pustil dívku z okna římsy,
má-li křídla havranní."

Pošeptej mi bratře kmotře,
vytryskla-li duše z těla,
holubice s bílým šátkem,
která k zemi vyletěla?

"Křídla se jí polámala,
život v ní však posečkal,
půl roku jí léčil felčar,
v domu vprostřed městečka."

Odpověz mi ještě jednou,
duše pána potemnělá,
co se v jeho hlavě dělo,
když se znovu rozednila?

"Co se děje v mysli dvojí,
to je věru těžká věc,
po měsících zpět na zámek,
přivést dívku nechal přec."

Prozraďte mi staré sochy,
měl jí přece tolik rád,
příběh mohl skončit šťastně,
jak to bývá častokrát.

"Pán už svůj stín neovládal,
mysl byla vězením,
dívčininou krví skropil,
láskyplné sevření."

Po noci se blíží rozbřesk,
hvězdy tíhnou ke spánku,
na nebi krev Markétčina,
barví závoj červánkům.