Geisha: Muž se stříbrnými vlasy

Z dálky ke mně donesl se čísi hlas,
Otevřela jsem oči, ve větru vlál jemu stříbrný vlas,
V náručí svém mne držel,
Zrak jeho zlatavě se v luně svitu skvěl.

„Neměj strach, byla jsi zachráněna,
Bledá luna mne k tobě dovedla.“
Oči své uslzené únavou opět jsem zavřela,
A do sladkého spánku upadla.

Ráno paprsek slunce líce mi hřál
A ptáček malý na větvi u chrámu prozpěvoval.
Rychle vstala jsem a kolem se rozhlédla,
A hladinu jezera lotosů v záři slunce spatřila.

Rudý šátek z ramenou k nohám mi spadl,
A zrak můj na misku s rýží padl.
Ten šátek byl tak jemný, dal mi jej on,
Jehož hlas minulou nocí zněl jako zvon.

On život mi zachránil, já poděkovat mu chtěla,
Není však, jak, toho muže prvně jsem zřela.
Zbroj jeho stříbrem se svítila,
A tvář krásná na mne se usmívala.

On nejspíš chtěl, bych žila dál,
Proč však život můj si tolik přál?
To asi zůstane tajemstvím,
Snad jednou důvod jeho odhalím.