Geisha: Kvítek ze Sakury

Když slavnost se skončila,
Do háje kvetoucích sakur jsem šla.
Sedla jsem na lavečku k starému altánu,
Kde šelestilo listí starého platanu.

Tam slunce polední zlatě zářilo,
A mnoho ptačích hlasů prozpěvovalo.
Pozorovala jsem krásu těch stromů kvetoucích,
A toužila převelice okusit sladký hřích.

Pak náhle tvář mou kdosi zastínil,
Vzhlédla jsem a tep můj se zrychlil.
Byl to on, konečně,
Muž, na něhož čekala jsem snad věčně.

Stříbrný vlas vítr jemu rozevlál,
A s jeho bílým kimonem si pohrával,
„Na koho tu čekáš,
A proč stínu mého se lekáš?“

„Já na Vás, pane tu čekám,
Stínu Vašeho se však nelekám.
Dnes řekněte mi spíše,
Jaké je jméno Vaše.“

S úsměvem popošel blíže, a přisedl si ke mně,
Pohledem pozoroval, jak dotknout by se chtěl tváře mé.
„Takerutaji je mé jméno,
Spravovat tuto provincii bude mi určeno.

Nyní však neměl bych tu být,
Já musel tě však dnes spatřit.“
Usmála jsem se a hvězdám děkovala,
Že bledá maska tvář mou zakrývala.

Pak růžový kvítek Takerutaji jsem podala,
A o další brzké setkání jsem jej požádala.
Kývnutím hlavy souhlasil,
A tvář mou něžně pohladil.

Ač věděl, že původ svůj by tak proklel,
Že přijde, slíbit mi přesto musel.
„Musím už jít, jen slib mi Misaki,
Že spatřím tě dříve, než opadají sakury.“

Na souhlas kývla jsem, on v náručí mne skryl,
Můj pohled v ten moment se do srdce mu vryl.