Dolja

 

Hudební podkres ke čtení

 

Dolja

 

 

Na křídowém útesu

řehce bílý kůň,

wítr wane do lesů,

moře - modrá tůň.

 

Dnes Jaromarsburg po knížeti,

který zradil wlastní krew,

a wytrácí se nám z paměti

co wypráví moře zpěw.

 

Pěje tiše za nocí bouřliwých,

kdy naslouchat mohou běsowé pouze,

o dobách sláwy ze dní ztracených

a jindy zas o dnech nejzazší nouze.

 

Pěje o časech nejwětší sláwy,

za wlády Tetislawa, posledního krále,

kdy w Arkoně domy ještě stály

a socha Svantowítowa w chrámowém sále.

 

Pěje o tom dni před mnohými léty,

kdy na slunce padl kříže stín,

tehdy střetly se na walech dwa swěty

a Arkonu oheň pohltil.

 

Chrám, kam se z daleka scházeli poutníci,

wyloupený, zneswěcený wítr odwál s prachem.

Dánowé táhnou dál, wpřed na Korenici,

kde srdce Ránů už těžce zkoušená jsou strachem.

 

A wzpomínky ztrácí se, jak kráčí staletí,

na krále, na předky, na wíru rodnou,

jen ržání bělouše k nám skrz wěky poletí,

když přítomnost s minulostí se prolnou.

 

Jen jméno zbylo a mys Arkona se do wln hroutí…