Dívka s lukem

Odlehlá vesnice, nářek žen a dětí,
ohlušující dusot kopyt, zběsilé ržání,
řinčení desítek mečů, svištění tětiv,
prosby o životy, bolest a umírání.

Vesnici před úsvitem opustila žena,
mířila na koni do sněžných plání,
v kůžích medvědích byla zahalena,
pružný luk svírala odhodlanou dlaní.

Tajemná žena ve spící zimní krajině,
do kůží oděná, pod stromy vkleče,
bez hnutí vyčkávala na lesní mýtině,
lákala divou zvěř do nastražené leče.

Až k ženě na dostřel přišlo stádo laní,
nahmatala ostrý šíp v koženém toulci,
promrzlé prsty přimkla ke své dlani,
v hrudi jí srdce začalo zběsile tlouci.

Bez varování slunce zmizelo za mraky,
žena svůj šíp spěšně skryla v toulci,
na sivém sněhu zjevily se přízraky,
temnota sevřela krajinu ve své moci.


Vyskočila lovkyně do sedla svého koně,
úprkem hnala jej do rodné vesnice,
když byla téměř u ní – spatřila ohně,
slyšela vojáky i naléhavé zvuky polnice.

Kůň padl znaven, leč žena běží, co stačí,
snaží se uniknout, než ji pohledy změří,
vrávorá ve sněhu, smrt se jí v očích zračí,
samotná lovkyně stala se lovenou zvěří.