Johanko...

"Johanko, slyšíš můj hlas?
Právě nadešel tvůj čas.“
Johanka se dívá, nikdo nikde,
„Nevidíš mě, ale já jsem zde.“

Johanka se chvílí bojí, slzy na kraji.
„Chceš být spasena, být v ráji?“
Johanka snad trochu tuší,
kdo ji svým hlasem tiše mučí.

„Jsem anděl, mám pro tebe zvěst,
jak vymyslet na Angličany lest.
Pomůžeš-li Francii, spasíš svou duši
i za cenu použití kuší.“

Johance se zdálo neskutečné být,
jako žena porazit vojsko chtít.
„Anděli, pokud jest Boží vůle,
nepomůže žádná zvůle.

Naučit se porážet šiky mužů,
uvidím, co všechno já zmůžu.“
Hlas poučení Johance dal,
pak zmizel pryč, snad opodál.

Johanka s mečem bojuje jak divá,
mužové se modlí, ať už není živá.
Její síla v duši ji vede za vítězstvím,
však kvůli lsti i za neštěstím.

Prohnaný král a další s ním démoni,
potřebovali dokázat, že mocní jsou jen oni.
Johanku každý rád rychle zradí,
hlasy Boží přece nikomu neradí.

Johanka se naposled dívá k nebi, oheň hoří,
právě teď se její legenda navždy tvoří.
Bojovala za svou zemi, pro své spasení,
v duši navždy klid, její boj nebylo marné vábení.