Poslední úvaha...

Můj bratr jak sršeň krouží,
po moci a vládě tak touží.
Já cítím žal nad jeho duší,
když jeho srdce jak kámen buší.

Pozval mě na oslavu svého města,
dlouhá byla na ní má cesta.
Bratr plánuje zlou zradu,
neposlehne babiččinu radu.

Srdce plné zášti, snů krvavých,
nejde ve šlépějích čistých a mých.
Já knězem rád bych byl,
občas s přáteli i pil.

S ženou spát donucen, synka zplodit,
by měl kdo můj těžký úděl dědit.
Proradný Boleslav nemá čistou mysl,
společný předek náš byl Přemysl.

Žel i to mu nebrání chtít mé ponížení,
když se právě dnes narychlo žení.
Cítím z jeho úst vůní smrti,
jeho arogance čistotu ducha drtí.


Vím, že mě trůnu navždy zbaví,
ať se při ponížení mém stále baví.
Já chci své hříchy navždy očistit,
kněžské roucho místo vlády políbit.

Mnichovi nazítří musím říci svůj sen knězem být,
mírově nechat zrzkovi vládu nad zemí vzít.
Jdu se kát by můj bratr splnil sen dávných dob,
snad se nyní nekope již můj mělký hrob.