Krvácej potichu

Chtěl jsem lámat kry jak ledoborec v moři,

létat jako netopýr, když k večeru se šeří;

zatím však v dírách se mačkáme jak krysy,

vůkol těla, rány přetékají hnisy.

Chtěl jsem věřit, že sám přispěji k dílu,

jen netušil, že marně hledat sílu

budu jen sám, až zazní povel k boji

a všichni do jednoho bratři moji
padnou a já sám pod hroudami hlíny,
ponořen do bahna a špíny

se musím zvednout,

své líce nenechat vyblednout;

Byť munice pryč, byť vzali moje zbraně,

ať ze století prošlých zazní hlas 

jak v dobách dávných, dneska zas:

Kupředu jen, hrr, bratři na ně!

Stejně zmrzne úsměv v uzardělé tváři,
zmrzne krev, jež za svobodu na oltáři.

Minou léta veselí a dáme sbohem jaru,

minou světlé dny a přijdou noci zmaru.

Přijde čas,
kdy oprostí nás
činy od hříchu.
Do té doby, bratře,
krvácej potichu!