Bartoloměj

Jsem Bartoloměj, vyznáním hugenot, jinak člověk,

dumám, zda-li je špatný jen ten náš lidský věk.

 

Naše paní, Kateřina, pro krev nechodí daleko,

hřích, u zpovědi se ho zbavíš tak rychle a lehko.

 

Jak děvče nad Seinou, jak muž s korunou,

s mým svědomím, s mou vírou nikdy nehnou.

 

Kapka krve už padla, pronásledují nás jak zvěřinu,

dnes nepůjdem spát domů pod teplou, vyhřátou peřinu.

 

Proklít generace budoucí? Proklít i naše dítka nevinná?

Kalich čistý, pln vody, já raději jej naplním trochou vína.

 

Sedím ve sklepě a modlím se, ze svatby se pohřeb náhle stal,

já Bartoloměj, bych se mocných bez svědomí a skrupulí bál.

 

Mé jméno se stává prokletím Francie, lidu svobodného,

chtějí vrazit ostrou dýku do srdce planoucího vášní, však mého.

 

Co přinesou dny budoucí? Dny pln naděje?

Nechápeme, co se právě nyní děje.

 

Křesťan jsem, leč hugenot, vadí to však pánu jménem papež,

leč on neví, jestli sám v desateru žije, spíš živ hříchem, zváno krádež.

 

Kdy peklo krveprolití v tomto státě navždy skončí, konec světa?

Nám chudákům nevezmou nic, leč těm nahoře - ó - třikrát běda!

 

Aaaaaaa...mojí hrudí............cos projelo...............

už...končím...smrt zde...........duše.....opuští tělo.....