Pověst o Johančině kletbě

Pověst o Johančině kletbě

 

Pět set let,

co zaskřípaly brány tvrze naposled.

Pět dlouhých staletí,

svírá kamenné stěny tvrze prokletí.

 

Markrabí rád projevoval dívkám dobrotu

a odpouštěl jim robotu.

Každá panna, jenž chtěla takovou možnost mít,

musela pánovi po vůli být.

A tak kteroukoliv mohl mít.

 

Ostatně ta, jenž mu v mysli nejvíce nedala pokoje

by okusila raději galeje

než jeho panskou komnatu.

Stále se marně pokoušel získat si Johanky náklonnost

a dívku připravit o nevinnost.

Až po dvou zimách přetekl pohár trpělivosti

a přešla jej tužba po Johančině počestnosti.

 

 

Tlukot srdce dívky se zastavil,

když se před okny pán s inkvizitorem objevil.

„Nechtěla jsi hraběti po vůli být,

proto krutým trestem musíš zaplatit“,

procedil hrabě Johance do hustých hnědých kadeří,

když ustrašenou lapili ji u dveří.

 

Johanka a s ní další dvě panny

nemilosrdně na hranici byly hnány,

a za čarodějnice považovány.

Dívky nechal na mučidlech chvíli trápit,

dají-li se bolestí omámit,

aby nijak v tužbě mu nebránily.

Přesto, že neoblomně za svým si stály,

s vůlí pevnější než skály,

že nedřímá v nich žádný čarodějný hřích,

byly uznány z obcování s ďáblem

nejvyšším inkvizičním právem.

Upálení na hranici uplacený soud rozhodl.

Hrabě těšil se vítězství  nad vzpurností,

nestranil se činit odpornosti.

 

 

 

 

V osudný den,

než inkvizitor podpálil hranice mladičkých žen,

Johanka poslední síly pobrala

a hraběte se soudem zaříkala:

„Proklínám vás, všechny vás proklínám.

Nechť nepoznáte nikdy v duši klid

a po smrti v ohni budete věčně bdít!“

 

Že není skutečně čarodějnice nikdo nemohl vědět.

A aby nemohla celou kletbu dopovědět,

srdce jí protnul hraběte šíp.

Nikdo nepřerušil ukrutný akt,

jakoby sama duše hraběte měla s peklem pakt.

 

Mnoho dní ještě popel dívek po okolí poletoval,

osudu jejich každý v okolí politoval.

Hrabě měl čisté svědomí

a ani trošku mu neleželo na vědomí,

čeho se neprávem dopustil.

 

Kletba na sebe nenechala však dlouho čekat.

Co noc se ze spaní lekal

a i během zimy jakoby mu tělo někdo opékal.

Při pohledu na oheň

stále slyšel kletbu Johanky,

nesnesl ani na chodbách zářit pochodeň.

 

Neznámou nemocí za slunovrat ochořel.

Jedno ráno našli v loži jen opálené kosti,

ve svém vlastním těle hrabě snad mlčky uhořel.

Z jeho mrtvého těla měli všichni strach,

popel na kostech nikdy se nerozpadl v prach.

Do svaté půdy bály se hraběte uložit,

proto ponechali jej v loži v komnatě,

utekli z tvrze a oddali ostatky boží dobrotě.

 

Nikdo už na tvrzi nenalezl klid

a nemohl klidně ve spánku snít.

Zápach spáleniny za bránou návštěvníky vítal,

s každým plamínkem duch hraběte v mukách se skýtal.

 

 

 

Domov hraběte tak rychle zchátral,

staletí po tvrzi už nikdo nepátral.

Až za dlouho nalezly se zbytky zdí

němé památky o hraběti pověstí.

Ne radmo v odhalených místech tvrze chodit,

přes den je slyšet Johanku plakat, slzy ronit.

Až když v noci zapálí se oheň,

okolím nese se řev jakoby sele braly na rožeň-

-křik prokletého - dodnes trpícího hraběte.

 

Do toho řev přebíjí děsivý smích-

-smích Johanky a dvou dívek upálených.

                                                                                    o.v.a 2015