Ve jménu šílenství

Její obličej, bílý víc než hradní stěna,

ve svém šílenství navždy uvězněná.

Její oči, bez citu a života, touží po jeho tváři,

leč mrtev - rytíř, který nikdy ničím nezazáří.

Jeho mrtvý obličej chce vidět než jde spát,

historickou úlohu šílence navždy podivně hrát.

V její mysli, v tom tichu světel svíc, náhle vstává,

svůj mrtvý úsměv a naději věčné lásky ji dává.

Však poddaní přijdou a berou ji navždy její osudovou lásku,

lásku až za hrob, její srdce už navždy nesundá podivnou masku.

Do tiché noci křičí žalem a šílenstvím své touhy,

její krása mizí do ztracena, zbyl z něj stín pouhý.

Jeden den hledá svého prince, jiný leží jak v hrobě,

k sobě přitáhla své poslední, snad nejmilejší, róbě.

Svému rodu přinesla svou podivnou myslí dědictví bez jasu,

leč musí synové její vládnout pevně, ovládat poddaných masu.

Bledá paní, jež nedokáže zapomenout na prince svého,

vrásčitá, náhle světlo, vědomí konce života ubohého.

Vysvobozena smrtí, konečně klid po boku milovaného rytíře,

snad našla to, po čem toužila ve své šílené lásce, snad i víře...