Moskva, 1812

Kouř a plameny k obloze se blíží

Z trosek velkého města, u nich stojí bez hnutí,

Ruku v pěst sevřenou na krku na kříži,

V srdci prázdno a v mysli jediné zlé tušení.

Jak byl jen pošetilý, jak se nechal zlákat

Nadějí zásob ve městě,

Teď hrůzou, obavami jako by chtěl plakat,

Chce navrátit se k štěstěně.

S tisíci vojáky u trosek města stojí,

Chladný vítr jeho mysl čistí,

A tam, kde ruskou plání se zbytky Moskvy hroutí,

Sněhové vločky kryjí listí.

Blíží se zima, ta ruská nejkrutější,

Moskva je v plamenech a sníh se k zemi snáší,

Vojsko a velitele pohled neutěší,

Byla to past, do které oni vkráčí.

Bez zásob, bez potravy jak přežijí zimu?

Hlavami vojáků myšlenka jedna víří,

A ten, jenž v čele jim teď stanul

Hledí s tváří z kamene, jak oheň se dál šíří.

Vzpomíná na slávu, na Francii svou,

Vzpomíná na manželku i svou pošetilost,

Už zase slyší, jak jméno Napoleon řvou

Jemu věrní – a je to sen či skutečnost?

V plamenech ruská Moskva dřevěná se trápí,

Vlastní národ v čele s Kutuzovem ji tak zanechal,

A vojsko sleduje, další dům se pálí,

Jejich vůdce zdrcený stojí opodál.

Slza v oku temném se mu nezaleskne,

Obličej pevný jako skála se pláčem nezkřiví,

Však srdce jeho plno hněvu zlobou pukne,

Jak s Rusy zatočí, to jen on sám ví.

Pln panického strachu, jenž s obtížemi skrývá

Zůstává civět na požár,

Co jim potřebné bezpečí, teplo, úkryt skýtá,

Když Moskva hoří a on je tu sám…

Vojsko je hladové, mráz udeří záhy,

Oni nemají kde před zimou se schovat,

A který národ teď bude spíše vrahy?

Na tohle tažení si bude pamatovat.