Čarodějka

Je krásná v říze barvy noci
v havraních vlasech zlatý věnec září
a v jeho středu křišťál čarodějný,
jenž prý má v moci lásku, neštěstí i smrt.
Lidé k ní chodí, ale vědma mlčí,
jen zpívá divné písně v odpověď
se smutnou tváří hledí k Východu
a slzy jako perly zdobí snědou pleť.

Je čarodějkou zlou,
zní v kraji pověst temná,
je cizí mezi námi
a radu nechce dát
ten zlatý věnec bude patřit tomu,
kdo spasí naši víru, vrátí věcem řád.

Je krásná stojíc na hranici
v potupném šatě, ostříhaných vlasech
naposled vztyčí vznešenou svou hlavu,
a než se plamen dotkne jejích nohou,
zavolá hlasně do vzteklého davu:
„Vy bloudi malicherní, bídní,
ve Svaté zemi leží domov můj
já za pramáti velkou Sábu mám
ten zlatý věnec nosil David král,
než potomkům svým v ochranu jej dal.“
Lid bouří: „Lhářko! Na hranici stůj
a svoji hříšnou duši polituj!“

Tu náhle oheň mocným šlehem vzplál
a dceru Svaté země na nebesa vzal.
Prý zlatý věnec rozpadl se v prach
a nikdo v Avignonu nespatřil jej více
morová rána vzešla z pokladnice,
kde ukryt byl, a dodnes budí strach.