A. S. Puškin II.

perem, či inkoustem, jež budoucnost ví,

jako by napsal jsi Oněgina.

Měl, nebo neměl jsi tušení,

Že těch pár řádek tvého díla

Tvůj vlastní osud skrývá.

Starého pouhých osmnáct let

"nechal jsi zastřelit" Vladimíra.

Rychlou smrt měl, leč skutečný svět

Sklony má k tomu být drzý

A má rád ironie trpký smích,

Dbaje na to, aby příliš brzy

Neuběhlo čtyřicet osm hodin tvých.

Hodiny, minuty vteřiny tečou,

Tak jako vyschlé řeky proud.

Líně se bez chuti kupředu vlečou

Mezi tvými prsty proklouznout.

Mezi prsty ruky, jež ochable leží

Na bílé látce postele.

Ach proč jen tak pomalu čas nyní běží

Od chvíle té rány z pistole?

Kde místo tvé smrti, kde byl jsi přemožen?

Je to ono lože, či sněžná ruská pláň?

Na loži ležíš, na bledých rtech krev a vlastní duši.

Na sněhu ta krev prvně zkropila tvou dlaň.

Jak snadno jen lze člověka zabít,

Stačí jen pohyb prstu na spoušti,

Aby kulka, předmět tak malý,

Co nástroj muk tu posloužil.

Na zadní straně víček přivřených

Chvěje se obraz nejasný.

Jde o blud snad horečkou vzkříšený?

Či jsou to myšlenky, či sny?

Dva muži, každý z nich je mlád.

Starší stojí a svádí vnitřní boj.

U jeho nohou padlý kamarád.

Jak jeho Lenský, sám Puškin skončil tak.