Měděný jezdec

Měděnýma očima hledí na své město,

které za krutou cenu vystavěti dal.

Nohy má ve třmenech, a přesto

těžké jsou mědí, už je nikdy nevyndá.

chladný vítr už s vlasy měděnými

nepohne, už je víc nerozfouká.

Jakpak mu, Petru, asi je,

když z výšky bez mrknutí na Petrohrad kouká?

Je vězněm v měděném svém těle

a pouta jeho nejsou k vidění,

a stejně tak i ty v měděné cele

jsi příkazem a vlastním perem lapený,

když píšeš caru o carovi,

o jeho velkém předchůdci,

a před Alexandrovými slovy

se marně snažíš utéci.

když mezi řádky vepisuješ

svou pomstu tomu vladaři

a přitom hrůzou krev ti tuhne,

jak car se na to zatváří.

Jsou krásné domy Petrohradu,

jsou krásné jeho kanály,

ty, bys odhalil všem pravdu,

jsi cara svého ošálil.