Měděný jezdec II.

Bouře je blízko Petrohradu,
a jak by ta slova uslyšel,
vítr se stará o zábavu
a sviští, hučí jak roj včel.

nad městem visí temný mrak
na temné hrůzné obloze
a hrom a blesky jako drak
dští z tlamy, a déšť. Po soše
stéká tekutý led
a měď z vladaře omývá,
a jak by do plic mu vdechl dech,
tu vladař náhle ožívá.

A měď měkne a měď už stéká
po jeho vlasech, po tváři,
oči hledící do daleka
už jen měděně nezáří.

A měď už ustupuje z vlasů,
jimiž hned vítr zachvěje,
a měď mu stéká dolů k pasu
a ještě níž přes hřbet koně.

a oči temně shlédnou dolů
z té výšky, která spoutává
a zabodnou se do mužíka,
jenž jeho jménu nadává.

A kdo by spatřil, jak co slzy
mu měď stéká po tvářích,
klesl by a "mě to mrzí!
Odpusť mi, můj vladaři!"

A slunce, jež kdesi v mracích,
našlo malou skulinku,
svůj vlastní pohled sobě vrací
od měděného malíku.

už není pouze sluncem kloub
bílý, leč také úsilím,
bolí to, okem spočinout
na něm, tak sluncem zalitým.

ostrý led zná slovo chlad,
když slanost moře ochutnal,
by objížděl svůj Petrohrad,
trójského koně jsi mu dal.

a na něm nyní v celé výši,
jež všechny předčí zajisté
teď honí se jak kočka s myší
v honičce jistě nerovné.

K Něvě už zahnal nešťastníka,
kde bouří dosud bujný proud
líže teď paty panovníka
zbaveného jeho pout.

"Když nelíbí se ti mé město,
tedy nemusíš v něm žít.
trestem pro drzost tvou přesto
tě nyní musím odměnit."

výkřik muže Něva spolkne
i s tím ubohým soustíčkem.
Petr, na břehu řeky stoje,
ani nehne malíčkem.

Sedě, drže v ruce své pero,
své verše rychle studuješ,
zda nemůže být odhaleno
snadno, co pravda, a co lež.

Inkoust zaschlý, brk v kalamáři,
vosk ztuhlý, vodka dopita,
a když neseš práci k cara tváři
i ty slyšíš ta kopyta.