Osudová přitažlivost

Zuřila v horách bouřka veliká,
dívčina nešťastná v nich se ztratila.
Kapky deště padaly dívce na řasy,
v duchu vzpomínala na dobré časy.

Zoufala nad činy uskutečněnými a troufalými,
které teď byly zničeny myšlenkami zoufalými.
K večeru se k zemi sneslo spoustu mlhy,
její plavé vlasy vzduchem zvlhly.

Na blízku hrůzný hrad je,
v jeho místnostech louče blikaje.
Každý je hned ztracený,
když spatří hrad prokletý.

Na hradě schovává se muž podivný,
jeho vzhled je tak výmluvný.
On doufá, že se zbaví svého trápení,
zpět v normálního člověka se promění.

Dívka nebojácně vydá se k hradu,
nedbajíce na vesničanů radu.
Že navždy ji v hradě uvězní
a její žití tak pomalu odezní.

Po čase se s ním velmi sblíží,
každou noc se k ní vplíží.
Rozpoutává v ní bezmocné šílenství,
ona si však uchovává jejich tajemství.

Muž dojde v zimě věčného spánku,
dívka se zatím probouzí za svěžího vánku.
V hlubokém smutku opuští to osudové stavení,
po chvíli však v břiše pocítí podivné zachvění...