V kryptě

Tou propadlou chodbou, co se vrývá do domu,
krev mám tu ztuhlou a srdce bije do zvonu.
jak postižený infarktem, motám se sem a tam,
snad mě tíseň nezalkne a neskonám.
V pohybu svíce co rozkmituje tmu,
děsu je více, ale málo rozumu.
Krok za krokem se šourám v předsálí smrti,
duše mi v těle kňourá a hlasivky škrtí.
Rozpadlými dveřmi vstupuji do pokoje,
cítím se nesvým a ve vzduchu pach hnoje,
v rozích se lesknou sítě od pavouků
na zdech jsou čáry od divných brouků.
Šedavá plíseň dráždí mé plíce zvraštělé,
neznámá tíseň pase se na těle.
Jak v závanu větru, co proudí sem okny,
vidím siluetu, na zemi chodby.
Říkám si vole, proč jsi sem lez,
vždyť tímhle činem, nepůjdeš do nebes.
Záhady jsou silnější než já, vždyť víš,
co můžeš poznat sám, to okusíš.
Jen zlomek času krátí tvůj dech,
když přízrak se vznese ve čtyřech zdech.
Na konci omdlení vidím šedé stěny,
chtěl bych si zakřičet, zůstávám němým,
povalen strachem a zvídavostí,
propadám tísni do morku kostí.
Z nenadání se tělo začlo bránit,
nechci tu už ani chvíli ztrávit,
chci se dát do pohybu, opustit tuhle díru,
shýbám se, beru křídu a mám se k dílu.
Jen jeden nápis na zdech napsal jsem,
že byl jsem tu, já blázen jen,
že našel jsem strach ve svém nitru,
utíkám pryč, opouštím kryptu.