Upíří balada

Upíří balada

V ten temný večer
měsíc z mraků zářil
a starý bar na rohu
přátelsky se tvářil.

Pozval jsi na sklenku
dívku spanilou,
nečekals vůbec
zkušenost nemilou.

Z baru když vzala tě
do parku prázdného,
chtěla jen tebe,
nikoho jiného.

Co jsi však nečekal,
zuby její bílé,
padli ti kol krku,
stačila chvíle.

V bolestech svíjíš se
na dlažbě parkové
a dívka ztrácí se
z tvé plochy zrakové.

„Je to snad konec?“
sám sebe se ptáš,
nechceš si připustit,
že odpověď znáš.

Zemřel jsi,
pak ožil zas,
volal tě nového
života hlas.

To, co jsi viděl,
neviděls dřív,
slyšel jsi i
vlání koňských hřív.

Byl to snad sen,
ne, noční můra,
jak každá z kraje,
nádherná stvůra.

Chtěl sis jít užívat,
však kdos tě zastavil,
nádhernou stvůru
krutý hlad nahradil.

Ten věčný život
jedno má prokletí,
že musíš zabíjet
po celé staletí.

Tu náhle, příhodně,
jakási žena,
prochází parkem,
naději nemá.

Nad jejím tělem
jak stín se skláníš,
to smrti samotné
právě se klaníš.

Došlo ti náhle,
co bude dál,
moc další noci,
moc ses jí bál.

Strach z večera,
silnější toho z dne,
naděje s touhou
tady se pře.

Měsíc se k západu
pomalu sklání,
nahlas jsi vyslovil
poslední přání.

Někam se chystáš,
někam chceš jít,
až přijde úsvit,
navěky snít.

Pro ženu které
život jsi vzal,
s vědomím vraždy
nejde jít dál.

Když vyšlo slunce,
vyšels i ty,
neslyšels hlas,
co kázal SPI!

Tak zavřels oči,
jeden krok, dva,
tam, kde jsi stál
teď oheň plá.

Jen hromádka popela,
co vítr ji rozfouká,
a třeba ti přitom
smutnou píseň zabrouká.

Kam se ztratil upír,
co pouhou noc žil,
splnil si své přání,
tak o tomhle snil!