Krvavá dáma

Přišla zas tma, kdy temnou toulá se nocí,
potkal ji, uzřel, že vládne tajemnou mocí.
Vychází vždy, když usne paprsek poslední,
nikdo ji neviděl projít se v polední.
Vlasy havraní skrývají bledou tvář,
a v očích se zrcadlí pohaslá zář.
Krvavě rudé rty, které líbat by chtěl,
co však skrývají ústa, vysátých těl?
Prosbu o pomoc, co v duši její se krčí,
nahlas však neřekne, co ji tak mučí.
Za svitu hvězd městem bezduše bloumá,
chuť na novou oběť myslí jí cloumá.
Kdo bude další, kdo uzří krvavé myšlenky?
To jsou pro něj jen marné domněnky.
Do podzemí odchází ona s úsvitem ranním,
a tou dobou spěchá jeho dívka za ním.
Avšak on už poslední polibek živý polibek dal,
a další noční obětí krvavé dámy se stal.

Nechte ji, ona není zlá, jen pro věčný život opět zabila,
můžete si přece myslet, že nikdy snad ani nežila.