Vlčí vytí

Vlčí postava mihne se tmou,
žene se snad za krví Tvou?

Čas nebezpečně rychle plyne.
Čas letí.
Čekáš, že někdo z vás zhyne.
Vlčí vytí…

Slyšíš ho tam v dáli,
kde jste si jako děti hráli.

Bojíš se,
utíkáš dál.
Bojíš se,
vlk vyje dál.

Nemůžeš, neboť dochází Ti dech.
Bude to snad Tvůj poslední vzdech?

Smrt téměř jistá,
blíží se k Tobě.
Myšlenka čistá,
utápí se v zlobě.

Před Tebou teď stojí,
strach v Tobě se jen rojí.

Máš pocit,
že cítíš z jeho velkých očí hlad.
Máš pocit,
že zaplaví Tě mrtvolný chlad.

Opět se ozve vlčí vytí,
přímo tady,
Představuješ si, jak se sytí,
Tvými svaly.

Mrazivé,
tajemné,
bojácné,
smutné…

…Vytí.

K zemi sklopíš zrak svůj,
prosíš: „Vlku, tak stůj!“
Zvíře stoupne si před Tebe,
znovu zavyje na nebe.
…Vytí.

Očekávaná smrt nepřichází,
přesto duše klidu nenachází.
Pohlédneš před sebe do vlčích očí,
zamotá se Ti hlava, svět se točí.

Vlk rozeběhne se na Tebe,
voláš o pomoc do nebe.
Vlčí tělo mihne se nad hlavou,
nebude ti již popravou.

Mizí v křoví,
tiše v neznámé dáli.
Kam? Kdo ví,
snad, kde jste si hráli.

Opět vlčí vytí se ozývá,
strach v srdci Ti stále pobývá.

Snad naposledy,
co ho slyšíš…
Snad naposledy,
co takto běžíš…