Spravedlnost?

Setmělo se, kapky rosy,
stékají po kžíži,
já sama tu sedím,
oslňuje mě měsíc.

Zvednu se - nesmím meškat,
naposledy spočinu zraky,
na rodném kraji,
loučím se s matkou - dám na hrob věnec.

Nechránila jsi mě,
odpustila jsem ti však,
na památku zůstanou mi,
jizvy rudé.

Proč jsi ho potkala?

Chtěl to osud snad?

Měla jsem podezření,
avšak jeho slova mátla,
důkazy proti němu,
prý jen lži jsou.

Každé ráno - krvavé šrámy,
nevěděla jsem odkud jsou,
má zálibu v krvi,
matka mi nevěřila.

Ptala jsem se ho,
na mnoho věcí,
pohlédl na mě,
jeho tmavé oči mě zmátly.

"Změním se" - řekl,
proč já bláhová uvěřila?

Poštval proti mně celou vesnici,
prý, že čarodějnice jsem,
přinutil mě - natřít si ruce krví,
potom - přivedl mě před soud.

Bylo to krátké - zanedlouho,
už připravovali hranici,
řetězy mě přivázali,
přes tvář kápi dali.

Cítila jsem, jak mě plameny tráví,
náhle však - hřmění,
spustil se osvobozující děšť,
oheň však neuhasil.

Nechtěla jsem se vzdát,
cítila jsem, že půda je podmáčená,
vší silou dupla jsem,
můj plán vyšel - propadla jsem se.

Setřásla jsem mokrou kápi,
řetězy mě však pevně svíraly,
ležela jsem v podzemní chodbě.

Zoufala jsem si,
najednou - zvláštní zvuk,
jsou to kroky?

Ano - už se ke mně blíží,
mají neposkvrněný šat,
jemně mě zbavilly řetězů,
mokré vlasy zčesaly z čela.

Poprvé slyším vlídný hlas,
na polštáři rozprostřené vlasy,
já však cítím bolest,
odcházím s úsměvem ve tváři.