Duše vlkodlačí...

Duše vlkodlačí...

Temná noc
a temné houští,
z temných mraků
déšť se spouští...

Jedna tlapa
druhou střídá,
záda kryje
hustá hříva...

Temné kapky
vítr stáčí,
lidé v městě
jen se mračí...

Ohon vlaje
při běhu,
ten směřuje
ke břehu...

Temná voda
do potůčků,
stéká hezky
pomaloučku...

Už jen chvíle,
drobet skoků,
smyje lidství
ze svých boků...

V temných proudech
voda proudí
v řece, která
lidstvo soudí...

Střetnou se již
cesty vody
i divého zvířete,
vycházíte, lidé, schody,
do postelí lehnete...

Ještě mladá
temná noc,
rozproudí svou
v tichu moc...

A už běží šedý vlk
k temným vodám dešťovým,
já znám jeho tajemství,
brzy všem ho vypovím...

Stejně jako voda mění
z kapek v řeku svoji tvář,
i tenhle zjev vlčí
je jen lidský lhář...

Ne vlk, ale vlkodlak
smáčí v řece tělo,
vážně nelžu, je to tak,
ač by se mi chtělo...

On jediný uprchnul
dnes lidskému spánku,
raději vložil svoje tělo
do lesního vánku...

Vánku, který kapky
stále vzduchem stáčí,
právě ony probudily
tělo, duši vlkodlačí!