Síť

Vítr jen tichou hladinu čeří,
sotva teď někdo tomu věří,
že malá loďka tu ke dnu klesla,
starého rybáře naposled nesla.

A duše se chystá k soudu . . .

Tma,voda studená jako led,
znavené srdce se rozbuší hned,
tíha všech činů ke dnu ho táhne,
porota z neživých na něho sáhne.

A chlad jeho život ukončí . . .

Tělo starce se na věčnost vleče,
zuby žraločí, ostré jak meče,
vedou ho cestou dolů ke dnu,
však duše šanci má ještě jednu.

A porota z přízraků rozsudek zná . . .

Bezbranné tělo se ve vodě vznáší,
ruce ho drží, zvuky ho straší,
vše se zdá nové, světlo se blíží,
k matčině tváři dítě vzhlíží.

A nová cesta začíná . . .

Po letech na pláži děcka si hrají,
z vody a větru radost mají,
děravá rybářská síť tu leží,
malý chlapec kolem ní běží.

A z nenadání se zastaví . . .

Chvíli své ruce prohlíží
a dřív, než se k síti přiblíží,
dřív, než to mysl pochopí,
vlny síť ke dnu potopí.

A dětský smích vítr roznáší . . .