Zrod Upírky

Šedivá mračna táhnou po obloze,
havran tam na větvi pěje.
Jeho hlas zní poněkud stroze,
on ví - něco se děje.

Mladičká panna tam leží,
na palouku, uprostřed lesa.
Pomůže nyní jí někdo jen s těží,
mé srdce teď bezmocně plesá.

Stíny jsou čím dál blíž,
pochodují velmi tiše.
Hrůznou zprávu ty teď slyš,
pana obživla - zase už dýše.

Ze smrti procitá,
usedá v šeru.
Oči už otvírá,
boj se jí - věru!

Ona nyní patří k nočním tvorům bez tváře,
jež odraz svůj v zrcadle nemají,
jež straní se sluneční záře
a věčný klid stále hledají.

Havranů hejno z nebe se sneslo,
má teď před sebou veliký shon.
Pannino lidství do chladu kleslo,
bude se pořádat krvavý hon.

Epilog:

Když napila se panna
krve nevinných,
pohlédla do nadcházejícího rána
- co udělala, byl velký hřích.

Hřích? To ne.
Lidé jsou přec spodina.
To ona tu teď vládne,
ona a její hrůzná rodina !!