Stromy smrti

Kde měsíc svítí jen rudou září
a noc je vládkyní všeho času,
tak koryta řek se plní krví
a země se leskne porostem vlasů.

Na stromech z kostí, když kůže usychá,
přichází slaný děšť, co v ranách pálí.
Posvátné ticho v té prokleté krajině
ruší jen výkřiky bolesti v dáli.

Hejna zlých duší tu krouží v temnotě,
ze svitu měsíce rudnou jim tváře.
Při pohledu dolů je zachvátí hrůza,
když z mlhy vysvitne podivná záře.

Mlhavým oparem blíží se postava,
co v černém sametu celá se skrývá.
Levou rukou táhne mrtvé tělo
a v pravé se oprátka kývá.

Pak z mrtvého strhne zbytky šatů,
oprátku k hromadě svršků přihodí,
náhle vše vzplane a zbyde jen popel.
Shořelo všechno, co k dílu se nehodí.

K mrtvému přiklekne, osloví duši,
ať nebrání ve stavbě božího díla.
Duše ho poslechne a rychle odchází
a tělo přetváří zázračná síla.

Postava v černém pak s citem umělce
tvaruje ruce do koruny stromu.
Trup náhle kmenu podobá se,
duše jen přihlíží, nevěří tomu.

Ve světě mrtvých, kde dluhy se splácí,
to nikdo na světě určitě netuší,
kam slunce nechodí a noc je věčná,
jsou duše bez těla a stromy bez duší.