Věčně na útěku

Vlk s lidskou tváří
či člověk s vlčím srdcem?
Měsíc jasně září,
když utíkám lesem.

Proč vlastně utíkám a kam?
To kdybych tak věděla,
zvláštní tíseň, kterou v srdci mám,
se mi jako jed šíří do těla.

Být člověkem je k nesnesení,
proč nemohla bych pouze vlkem být?
Však musím čekat, až den v noc se změní,
pak ve vlka se opět mohu proměnit.

V mé lidské podobě svědomí mě trápí,
myšlenky na ty, jež jsem zabila,
když jako vlkodlak tasila jsem drápy
a nemohu tvrdit, že jen jsem se bránila.

Tak prchejte lidé přede mnou,
než dostihne vás moje vlčí zuřivost,
jen strach a bolest nechávám za sebou
a cizí krví mám promáčenou srst.

Bledý měsíci, tys jediný můj přítel,
(či příčina mého neštěstí?)
Co provedla jsem, ty jsi viděl,
však uchováš mé tajemství.

Pomalu přichází další den,
nemá cenu naříkat,
vždyť dobře vím, že není to jen zlý sen,
já stále budu utíkat…