Břitva života

Čas létá řekou zkyslou medem,
vzduch dýchá vůni čpavku.
Z mraků, co tu leží ladem,
spřádáš mysl Kafku.

Shnilé části vosích kopyt
trouchniví ti u týla,
marně hledáš v prázdnu úkryt,
svět se s tebou zavírá.

Tak chyť tu sovu za křídla
ať do ucha ti nebzučí,
stínej její chapadla,
pak udus ji v svém náručí.

Dělej něco, lidská trosko,
je pozdě utéct za tátou.
Byl jsi štěstí tolik blízko,
teď příšery tě rozsápou.

Bůh ti býval věčným vzorem,
ty ubožáku bez vůle,
dnes saješ kyslík ztěžklý morem
a smáčíš rozum v kanále.

Prst po prstu modrá hnisem,
plíseň střeva vyžírá,
zříš epitaf zastřený koksem,
co máma s tátou utírá.

„Hodný byl a s dobrým srdcem,
však mladý věk a nerozvážnost
staly se, žel, jeho koncem.
Bože, vyslyš! Dej mu milost.“

Život dával krásné stezky,
ty sis vybral zrádnou mýtinu.
Nezničil jsi pouze sebe,
navždy pochroumal jsi rodinu.

Pod kamením a jarní travou
ležíš urnou obklíčený,
v slzách blízkých tvé kosti plavou.
A mámin hlásek umučený..

Nechť věčnou tvou ukolébavkou jest.