Sova nosí smrt

Z černého krajkoví mračen
z nichž slzy smutku nekanou,
kde hrob tak temný a deštěm smáčen,
vstoupí Smrt do míru za branou.

Na kamenném hrobě sedí stará vdova,
sníh tiše se snáší na chladnou zem,
na blízké suché větvi sedí černá sova,
zpívá píseň smrti svým pohřebním hlasem.

Ten její pláč a temný zpěv
noční kraje shalil,
tak jako zoufalství a čirý hněv
tón hřbitovem se valil.

Pro její hlas a křídel tichý šum,
lidé měli mylný strach,
sova dala sbohem všem dnům,
náhle byl z ní krutý vrah.

"Černá sova nám smrt věstí"
křikl muž,jenž býval sám,
a zavelel zle k nebi pěstí,
když zapaloval suchý lán.

Země peklem brzy se stala,
když vzplály chalupy,pole i les,
černá sova se však jenom smála,
a usedla na blízký vysoký bez.

Mnoho lidí té noci zemřelo,
děti,ženy i hlídací pes,
zachánit člověka cenu však nemělo,
nejvíce odnesl zelený les.

Na místě jež ošlehal divoký plamen,
na místě z něž čišil smutek a strach,
nalezen byl velký šedivý kámen,
který však zdobila jen krev a prach.

Na kameni rudý nápis hrdě stál.

"Kdo se svou nenávistí jen krutě dusí,
a černé sovy mylně se bál,
ten zemřít neodkladně a rychle musí,,
že svoji duši navěky zakopal"

Na temném hřbitově kde sova žila,
žije si klidně a pokojně dál,
to že smrt všech lidí zavinila,
ví však už jenom pán pekel sám...