Červánky

Červánky

Již přišla noc,
obemkla kraj,
jen, Smrti, s Osudem
dál v kostky hraj.

***

Sedím tu v trávě
plné slz oblohy,
zde lépe skryji
i svůj pláč ubohý.

Vidím tvou tvář,
vzhlédnu-li do nebe,
nemohu jinak
než myslet na tebe.

Hvězdy jak jiskřičky
v tvých očích zlatých,
co vídám je ve snech
již v bdění započatých.

Černota vůkol nich
jest vlasů tvých pramen,
sžírá mě navěky
zlé viny plamen.

A bělostný srpek
Měsíce v ústupu
vzpomíná tvůj úsměv;
mou věčnou potupu.

°°°
Ach lásko prokletá
v bijícím srdci;
nejen v něm zakletá
zůstáváš přeci.

Ztráta vždy bolí,
mimo vší pochyby,
mnohem víc platím
však za své jen chyby.
°°°

Obloha bledne
jak kdys tvé tváře,
můj krásný anděli,
bez křídel, svatozáře.

Zmizely hvězdy
tvých zlatých očí,
odchází Měsíc,
jinam se točí.

V rudých červáncích
pravda se skví,
v nich prolitou krev
mé oko zví.

Tvoji krev horoucí,
já zrůda, vrah,
kradl jsem za nocí
pro sladký nach.

Proč jsi jen neřekla
netvoru „Ne!“,
dnes by pak nebylo
možná tak zle.

°°°
Ach lásko prokletá
v nemrtvém srdci,
nikdo tě neprosil
zničit ji, přeci.

Milá mi nadevše,
nad život byla,
však touha po krvi
nade mnou zvítězila.
°°°

Slunce mě pálí
na bledé kůži,
nechávám pro tebe
ve trávě růži.

Vím, že zas uzřím tě
v nádheře noci;
proč zastavit úsvit
není v mé moci?

Kruté je prokletí
věčně tě ztrácet,
jen ono nutí mě
v louku se vracet.

Lásko má nejdražší
ve věčných letech,
můžeš mi odpustit
snad v růží květech?

***

Již přišel den,
obemknul kraj,
jen, Lásko, s Osudem
dál v kostky hraj...

...a nikdy neprohraj!