Pán pekla

Tam, kde okolo cest rostou trny,
a suchý dub tam na mýtině stál,
já viděl v houští černé srny,
jejichž krutý zrak jen rudě plál.

Jejich oči rudé co smutek lidem věstí,
jen ony jsou peklu věrné - ty už nemají své štěstí.
A vida, ze severu teplý vánek vál,
prudce sebou trhnou a uhání v dál.

Podkovy krve do hlíny vytlačené,
pohltí radost, teplo i smích,
slunce jak drahokam, navždycky osamělé,
vytuší ten lidský nejkrutší hřích.

Jak černá jehlice, jak suchý strom
modlím se k obloze (tak šedé a matné)
takto v mém životě nastal ten zlom,
že nikdy již nebude mé srdce šťastné.

Úplně vysílen, padám já k zemi,
obličej do hlíny, oči sklopené dolů,
začínám proklínat ty pouhé vjemy,
které mi snad seslalo třináct apoštolů.

Umírám, proklínám celý ten svět,
který zde vyrostl jako květ hořkosti,
který se rozplyne jak havraní let,
jako poslední slza a plamen lidskosti.

A tak mě proud času řetězy okoval,
a já jsem trpěl, modlil se, věděl,
takto si mě pan Osud do knihy vmaloval
a já už ani k nebi nehleděl.

V tom uslyšel jsem temný hlas,
zněl jako volání z temné hlubiny,
a já jen vytušil že Osud už mi láme vaz,
srdce, duši. Jsem pánem své viny.

Když jsem se ohlédl, stála tam srna,
tak černá a krutá jak ostrý nůž,
oči tak malé a úzké jak ječmene zrna,
a u ní stál ten pekelný muž.

"Už nemusíš dál krutě umírat,
trpět, topit se a přežívat zde,
do lidských srdcí, jak v kleci se zavírat,
pojď se mnou dolů, pod zem a hle!"

Ukáže prstem mezi suché stromy,
kde trčí pařez jak ruce umrlčí,
pak udeří blesk a ty kruté hromy,
jeho temná ústa navěky umlčí.

A jako na kříži visící Ježíš,
zemřel tu krutě, za nic a sám,
jeho duše byla zavěšena na kříž,
kde krev jeho stéká na suchý lán.

Srny se zděsily a prchly do lesů,
krev z očí jim do sněhu kane,
když často šeptají potichu po větru
"Kde jsi náš mocný pane?"

"Sanctus, sanctus, sanctus Rex." zpívají zvony na věžích,
vítr smutně provívá tichou osamělou stráň,
a po srnách co očí pár měly červených,
vzdychne jen do noci odsouzená laň.

Do kraje kanuly slzy Boží,
sypou se do kraje jako skleněné střepy,
jak člověk odchází navěky a krutě se souží,
když nebe se roztříští, smích ho zas slepí.

A tak země zemřela ,
i mocný temný pán,
však tušení neměla,
že byl to pekel král.