Netvor

Odporný tvore a ctiteli milý,
tento den třesu se strachy,
postrádám tolik své bývalé síly,
na krku krvavé tečky jak hrachy.

Hrabě jsi podivný, mám k tobě odpor,
nocí se ztrácíš a děláš bolest,
šeptá se o tobě, že jsi prý netvor,
a přes den do truhly se zemí jdeš zalézt.

Jsme tu však v Anglii, hostiteli,
proč se ti česnek v tvém sídle příčí?
Tolika žen krutý mučiteli,
oči tvé pro vraždu nevinných křičí.

Rty tvé kryjí tu bělostnou zbraň,
krom krve nic tě už netěší,
zkus to byť jednou a hrdlo mé zraň,
kůl v srdci tvém pak tě potěší.

Jednou jsem musela pomoci druhým,
teď tu už nejsi a není už strach,
byl jsi mi nepřítelem drahým,
a teď i já tvůj jsem vrah.

S úlevou otevřu oči a žasnu,
byl to jen ukrutný, podivný sen,
pouze až v noci zas usnu,
v tvé říši jsem, než vzbudí mě den.

To potom ovládneš celou mou duši,
přestože odvaha ve mně ti bránila,
potom snad přiznám, že krev mi sluší,
a já sama, ne ty, zuby se zranila.

Noc co noc bojuji, vítězím, prohrávám,
třesu se hrůzou a s tebou být chci,
každou noc si lásku tvou nalhávám,
mají mě za paní všechny tvé věci.

Však ale někdy tě zabiji ve svém snu,
potom si na prohru dřívější vzpomenu,
jak když jsem před spaním v noci si zhasnula,
ve snu jsme byli dva, jen já a Drákula.