Příliš dlouhé námluvy

Lásko, urči mi den,
kdy mám jít
tu mrtvolu vykopat.

Prostě jen zakřič:
"Zítra Petře, již to nesnesu,
déle čekat!"

toužíš po mně,
nebo po studeném umrlci?

"Ano po tobě,
neptej se a běž!"

Ó lásko, tolik chvil,
kdy jsem ti chtěl věštit
ze tvé křivé ručky,
možná bych byl předvídal,
tento okamžik.

"Sladký Petře,
tolik jsem se naplakala,
abys nepropadal smutkům,
a mužem byl."

Zjemnila jsi mne,
sama zhrublas,
měkké pohlazení
dávno je ti cizí .

"Už nepotřebuji tvé řeči,
stále svá jsem,
silná a nezávislá.
A ty stále vedle ze mě jsi."

Mlč už ženo,
neznáš míry?
Všechno tím jen rozbiješ,
vše, co bylo krásné.

"A co bych mohla rozbít?
Vždyť není ničeho."

A co ten mrtvý tedy?
Je přece tvůj.

"Nalož s ním,
jak sám chceš,
k ničemu mi mrtvý je.
A běž už,
ať ten 'konec' neprodlužujeme!"

Tak tedy sbohem.