Spí navěky

Doutnající dým svíčky
co pomalu dohasíná
tiché vyprávění větru
co do uší ti zpívá.

V pokoji blikotavé světlo
a strach podívat se do zrcadla
že by tam snad mohla spatřit
/sebe samou/

A za oknem tančí černé stíny
/nebo snad vločky sněhu/
však promění se v kus hlíny
kdo ucítí jejich něhu.

Žárovka stáhne ruce k ní
a poté tiše zhasne
jako by nic, všude tma
a dívenka mlčky žasne.

Že i ve tmě dokáže vidět
a svět se náhle promění
v temnotě nemusí se stydět
a stíny tančí s ní
/na těle zlé znamení/

Tenký paprsek dechu
uhasí poslední plamínek
ulehne na kus mechu
pořezaná střepy vzpomínek.

Prázdný kalíšek svíčky
plamínek co již nehoří
vrhla se do temné hříčky
z které se nevynoří.

Už nespatří plamen
co pro ni zářil
ona obklopena klamem
nebo snad světem skutečným?
Tam v tmách...
/spí navěky/