Maličká

Když paní noc je bez přítele měsíce,
skryje pod svůj plášť hvězdiček tisíce.
Jít sama tímto časem Maličká se bojí,
šavlozubí vlci své meče tajně zbrojí.

Proč není doma u své maminky?
Ptají se skřítci staré jezinky.
Maličkou žene síla prapodivná, záhadná,
však otočit své nohy zpět je sama bezradná.

Měsíčku, proč světlo tvé dnes nesvítí?
A v zádech náhle strašlivé vlků zavytí.
Čarodějka již svou oběť vyhlíží,
příchod Maličké naději jí opět přiblíží.

Černá, temná noci ty vidíš co se děje,
čarodějka již své nože brousit spěje.
Srdce mladé, srdce pannenské
potřebuje pro své žití nadzemské.

Ó Maličká, proč nocí šla jsi jen,
teď pod peřinkou mohla sis zdát svůj sen.

Cinkot mečů, nožů zní nocí tajemnou,
proč skřítkové neznají větičku kouzelnou.
Před jedovou chýší stojí Maličká,
cítí, že svět opustí její hlavička.

Vyšla, bodla, zasmála se
novou sílu vítá zase.
Před dveřmi tělo, jež nedopustilo se viny,
vlci za odměnu, zahalují je svými sliny.

Tu ruka, noha, skřítek v houští pláče tiše,
je těžké vzdorovat nenávisti a pýše.
Temnou nocí slyšet je čarodějčin hlas,
svou potřebu ukojila - na delší či kratší čas?

Až zase jednou z okna podíváš se a noc se ti temnější a ošklivější bude zdát,
věř, že temnem kráčí další ta, co zítra již nemá čím se smát.