Upír

Slunce zhaslo,
mlha k zemi padá,
oko luny už se dívá,
noc je ještě mladá.

Lesy ztichly,
pustou pěšinou,
kráčím smutně, sám,
nechť myšlenky mé odplynou.

Oči barvy krve,
jasně do tmy planou,
překonat své touhy,
vždy končí marnou snahou.

Jak můžu odolat? A mám?
Tentokrát ne, už nikdy víc!
Jen jedno tiche kousnutí a budu sám,
jedna kapka a nezbude nic.

Zmítá se mysl má,
myšlenky jako řeka proudí,
proč ona má být ta jediná,
a kdo jsem já že takhle soudím?

Přes okno měsíc osaměle svítí,
chytá stíny do svých sítí,
chytá čas, co zbývá,
bledým pohledem stále se díva.

Na ní jenž o kráse své neví,
na něj který je sám,
když hlubokou nocí bloudí,
chmurným myšlenkám odevzdán.

Vzpomínkám na dívku svou,
s kterou tak rád se smál,
na to jak pro chvíli malou,
zničil vše co miloval.

Dvě dírky na šíji,
neviděla už slunce svit,
stíny skryly jeho vinu,
přetrhl života jejího nit.

Jediná kulka stříbrná,
prošla srdcem jeho,
vážil si jí víc než ostatních,
víc než života svého.

Ptáci z korun stromů vzlétli,
šepot perutí se nocí nes.
Jeho lásku, touhu a bolest,
obklopil spící les.

Mezi stromy měsíc svítí,
chytá stíny do svých sítí.
Chytá čas jenž už nezbývá,
bledým pohledem stále se dívá.

Na ni, jenž čeká až se rozední,
nevědíc že někdo ji miloval.
Na něj, jeho dech poslední,
který raděj než její, svůj život si vzal.