Žijící sídlo

V suché zahradě šlechtického sídla
rozsochaté stromoví pěje svou píseň,
již dávno vyschlá jsou pramenů zřídla,
skrz kamenné studnice táhne se plíseň.

V promoklé stodole šlechtického sídla
hlas kopyt již utichl - i koňské plíce,
jen popel na oknech víří holubí křídla,
a vůni sena již neucítíš více.

Ve studené koupelně šlechtického sídla
slepá to zrcadla jen pitvorně hledí,
a jako kdysi - pach čerstvého mýdla,
šlechtic jménem Hlína nehybně sedí.

V němém pokoji šlechtického sídla
slyšet lze sípot skrze zdi hradu,
jen malý ptáček spadl ze svého bidla
mrtev. Zemřel však při dopadu.

V kamenné hale šlechtického sídla
pradávné srdce tepe údery poslední
jen další intriky - čiší z živého zřídla,
právě však odbíjí hodina polední.

V rozpadlém sklepení šlechtického sídla
vlají zde ve větru zpuchřelé cáry,
kol černého lože dlí andělská křídla,
vždyť jsou to proboha pohřební máry!

A na nich sedíce bledý muž s parukou,
ve tmavém výklenku psací stroj leží,
proboha živého! Vždyť on je bez rukou.
a kostěný zvon zvoní z černých věží.

Na zaprášené půdě šlechtického sídla
pod prachem skrývají se tři šicí stroje,
ze vzduchu čpí pach starého mýdla,
které čas uschoval kamsi pod závoje.

V útrobách černého panství
kam vede ze světa mnoho cest,
než však padneš životu do vyhnanství,
i ty necháš se vozem smrti vézt.

Utichne srdce a zemřou plíce,
hraběnka Pravda ti rubáš ušije,
ty uniknout nemůžeš - už nikdy více,
již nevidí tě ni panna Marie.

Tak kdo jsme my, jen slepí blázni,
jenž chtějí zabíti a ublížit Vám?
Ale jděte, jste v mylné bázni,
tento dům zázraků jsi přeci ty sám.