Do temna

Kráčím a nevím kam,
je tma a hledím tam,
kam havrani létají,
kde žádné slunce neznají.

Jen měsíc tam svítí v úplňku
a smečka vlků útočí na srnku,
kde rozlehla se ozvěna
dávných dob a lidí bez jména.

Ano! Tam kráčím zcela bez rozumu,
co však na něm záleží a na tvém umu,
když vlci tě roztrhají
a tvé tělo krvácející uprostřed lesa zanechají.

Duše má, jsi tak plná,
zůstaneš sama bezejmenná,
až zemřu. Ty jsi plná slov,
která nevyřkne člověk bez obav.

Mé práchnivějící kosti a tlející šat,
způsobí, že začneš se bát,
těch netvorů,
co za chladných nocí vstávají ze hrobů.

Mé tělo nechte tu ležet,
Pro výstrahu těm, kdož chtějí tudy běžet,
ať nepropadnou temnu,
pak pro ně i do ohně si lehnu.