Svou touhou mě zabíjíš..

Ostré zuby, bledá tvář.
Lační po krvi, nesnášejí sluneční zář.
Temné oči
a ústa rudá jak čerstvá krev.
Každého kdo je potká,
provází řev.

A o kom že je řeč?
O nemrtvých lidech,
které nezastaví ani meč.
O upírech,
kteří v noci vycházejí ze svých hrobů.
O nesmrtelných,
kteří přežily svou dobu.

O něm,
jež teď v náručí mě svírá.
O něm -
láskou k němu jsem vzplála.
O něm,
a světu do kterého mě vítá.
A já, která se ho tehdy bála.

Strach je slabší než má touha.
Nebojím se a chci tě víc.
Chci tě provázet po staletí dlouhá.
V temných místech být tvá svíc.

Vím, že mě chceš.
Vím, že jsi nepřestal toužit.
Tak pojď,
ochutnej už moji krev,
ať chutě tvé nemusejí tě soužit.

Poslechls přec,
ke mě se blížíš.
Chceš jenom mě,
po mé krvi šílíš.

Z tepny mé saješ krev.
Já jdu ti vstříc.
Ale ty neslyšíš můj žalostný řev
a chceš pořád víc a víc.

Kapka již ti nestačí,
Chceš toky krve mé.
Oči ti touhou skotačí,
ale mé jsou zmatené.

Ach lásko, prosím žít mě nech.
Já chtěla býti jenom tvá.
Avšak teď sklízím jen tvůj hněv.
A v náručí ti umírám...