Rozparovač

Zahalena v noční mlze spím,
pro to, co se stalo, se už nezměním.
Samotou tiše mé kroky vedly,
temnotou pomalu, až k tobě mě nesly.


Ověnčená pláštěm, oděna stroze,
nespatřená okem, pohledem tuhne.
Dívá se, vím to, cítím mrazení,
snad lapí ho dřív, než já dojdu spasení.

Chvěji se a dech v hrdle mi zadrhá,
když procházím městem, ženština otrlá.
Netuším kdy udeří a se silou zloducha,
žíznivě zavrčí a vrazí nůž do břicha.

S každým mým výdechem naděje slábne,
kéž budu mít štěstí, konstábl zasáhne.
Měli by tu být, figurky jsou rozdané,
Já kořist, On vrah a policajt ten také – ne?

Zastavím, lampa se zamžiká,
když vzhlédnu k ní, ucítím pach hrobníka.
Paže mi ovinul, kolem pasu,
zatáhl k sobě a já jsem bez dechu.

Skoro až vzrušené rozechvění cítím,
tváří tak blízko, no já se snad blázním!
Zamilovaná ovečka do svého vlka,
neschopna pohybu, nestoudná muka.

Drží mne něžně, skoro jako dítě,
vím naprosto přesně, co to teď přijde.
Ve tmě města plášť na zem padá,
není už žádná hra, je to jen pravda.

Jsem dítě noci, on je jím též,
já si to ale nevybrala, on na to: „lež!“
Rychle si poradil s mým výkřikem bolesti,
kam se teď poděly, ty světské starosti?

Na zemi leží, prázdné děvky tělo,
není již nic, co by vněm být mělo.
Duši jí vzal, potěchu svou naplnil,
když Rozparovač ve tmě se nechybil.


Zahalena v noční mlze spím,
pro to, co se stalo, se už nezměním.
Samotou tiše mé kroky vedly,
temnotou pomalu, až k tobě mě nesly.

A konec?

Dál bloudí Londýnem, slavný vrah neřesti.
Je temnou múzou, objektem plodnosti.
Nechycen nikdy, ten fantom – záhada,
zmizí si v dějinách, klasická pohádka.