Veselý hrobník

Veselý hrobník

Na strašínském hřbitově
kdys hrobník – zábav král,
o pohřbech smutný orchestr
po večerech slavně hrál.

A že hrobníka chalupa
hned u hřbitova stála,
tak i mrtvým do pochodu
hudba směle hrála.

***

Jednou opět černá tma
zahalila v háv svůj kraj;
lidé zas se scházejí:
„Hej, muziko, k tanci hraj!“

Tančí ženy, tančí muži,
z pohárů se upíjí;
víno přeci zdraví tuží,
co na tom, že opíjí.

Po celou noc pilo se
a tančilo zvesela,
i po půlnoci vyhrávala
přiopilá kapela.

Tanečníkům víno však
již v hrdlech se drhlo,
několik plných pohárů
na stole se zvrhlo.

Proto byla poslána
krásná dcera truhlářovic,
by ve studni nabrala
vědro vody, o nic víc.

Proto všichni rozjařile,
jakmile se vrátila,
vyzvídali, tázali se,
co tam venku tropila.

„I to byste vědět chtěli!
Našla jsem si chlapce, snad.
Jak mohl by odolati
lákání mých mladých vnad?“

Zasmála se a ostatní
vědět víc hned chtěli,
tak ty její vnadné rty
dál zpěvně jim děly:

„Nabrala jsem zrovna
po vrch plné vědro vody
a vrátit se chtěla
v naše slavné hody.

Tu však moje oko zhlédlo,
koho jiné nevydám.
Stál sám u zdi hřbitovní
a tak k němu povidám:

,Hej, cizinče! Přijdi k nám,
s tebou hned si zatančím;
hraje hudba líbezná,
v kole se ráda otáčím!´

On však pořád bez hnutí
dál o zeď byl opřený,
až soše se podobal,
jako kámen neměnný.

Já s ním ale tančit chtěla,
více, než kdy s kterým,
proč se mi tak líbil?
Sama ani nevím.

Tak, bych ho sem nalákala,
jsem šátek z hlavy vzala mu,
bude-li ho nazpět chtít,
musí za mnou do domu!“

Šátkem pak všem na očích
rychle, hbitě zamávala,
neb mnozí si sáhnout chtěli,
ho z ruky v ruku podávala.

Už jen chvíli trvalo,
než kdos na dveře zabušil,
snad silou sta mužů,
až zvuk ten hudbu přehlučil.

Dveře v chvatu rozrazila
a vskutku, stál tam on,
srdce se jí rozbušilo
jak kostelní zvon.

Rty v úsměvu jí ustrnuly
a skrze ně prosí,
ať dovnitř jde, sic nevrátí
mu šáteček, co nosí.

Pak za pas šátek zastrčila,
dál škádlivě se smějíc,
on však stále otálí,
jakoby se bojíc.

„Dovnitř nejdu,
pojď ty ven,
vždyť krásný je
dnes noci den!

Hudba nahlas vyhrává,
i zde slyšet dost;
uvnitř velká zábava,
zvaný nejsem host.“

Vyzýval svou společnici
a věděl už v ten čas,
že ač jí jiný požádá,
uposlechne jeho hlas.

A tak dívka bázlivě
vykročila do noci,
chtěl-li by jí ublížit,
dovolá se pomoci?

Venku tančit začali
a hudba vskutku zněla jim;
ze hřbitova vítr vanul,
přinášel k nim mrtvých splín.

„Bílý měsíc jasně září,
do kola rád vezmu tě,
otáčej se, holubičko,
než polámu ti perutě.“

Vylekána těmi slovy
tančit více nechtěla,
ta pekelná příšera
ji však k tomu přiměla.

„Ráda se v kole otáčíš,
nespatříš už slunný den,
teď za svou lásku zaplatíš,
budeš snít věčný smrti sen.“

Dívce chvatně oderval
od pasu svůj šátek;
„Jaké štěstí, pro křesťana,
smrt na Velký pátek!“

Zasmál se a jeho smích
Ďáblovu se podobal,
duši dívky, zemdlenou,
ohni v očích probodal.

Nebohou tu bytost lidskou
povalil pak na zem,
ostré zuby odhalil:
„Teď tančit budem po mém!“

Moc ráda by křičela,
však s vyraženým dechem
dokázala jedině
zalykat se němým brekem.

Jakmile k ní přiklekl
a nad ni se naklonil,
naposled to bylo,
co k dívce té promluvil:

„V srdci ještě bijícím
nejsladší je krev.
Nesnaž se, nik neuslyší
tvůj zoufalý řev…“

Bolest nože ostřejší
jí z hrudi náhle vystřelila
a probudila v dívce duši,
o pomoc si zakřičela.

Žel ta hudba proklatá,
dřív tolik libě zněla,
její výkřik poslední
v sobě celý pohltila.

S hrudí snad drápy rozervanou
když našli ji venku ležet,
nezbylo, než pro faráře
se zprávou zlou rychle běžet.

Mysleli, že Ďábel sám
v pekla svoje horoucí
její duši hříšnou vzal,
když tančila s ním za noci.

Vždyť rozerval jí celou hruď
a snad k potupě těla
její srdce odnesl,
nejdražší, co měla.

Kdyby jenom vesničané
tušili, že žádný Ďábel,
nýbrž vstalý umrlec zde
se po potravě sháněl!

***

Od těch dnů už němé byly
vždy noci černé, hřbitovní,
bubny mrtvé nerušily,
ani světla pochodní.

Jak hrobníka by označili
rudým cejchem Smrti;
„K němu tančit nechoď, jestli
život milý je ti!“

--------

Ve Strašíně prý kdysi žil “veselý hrobník“, který truchlivé povolání kompenzoval hlučnými zábavami. Konaly se přímo vedle hřbitova v hrobníkově domku. Jednou chtěli vyprahlí tanečníci uhasit po půlnoci žízeň a poslali truhlářovic dceru ke studni, aby do vědra nabrala vodu. Dívka spatřila u zdi cizího muže s obličejem zahaleným do černého šátku. Myslela, že ji chce někdo z účastníků vystrašit, proto křikla na postavu: „Přijď dovnitř, ráda se v kole otáčím!“ A sebrala muži šátek. Uplynula malá chvíle a už bušil na dveře. Dívka vyběhla do tmy a po chvíli ji nalezli mrtvou, měla rozpáranou hruď a vyrvané srdce. Od té doby se už žádné hrobnické “radovánky“ nekonaly.
Spirit – 35/2008, s. 2