Pouto

Slastně jsme si vrazili do zad dýku.
Krev crčela nespoutaně na všechny strany…
Oba dva stopení v ironickém smíchu,
věrně si lízali zanícené rány.
To přeci bude fajn…
Šeptal jsi rozechvělým hlasem s nožem v ruce
Bolest nám zaručí věčnou lásku…prý.
Jen s ní se propojí polomrtvé srdce
Než vyjde slunce, šrám se zahojí.
To přeci bude fajn…
Křičela jsem do nebe, však v hrdle uvázl můj hlas.
Políbil si mě, krev v ústech nic neznamená
Se strachem pohlížím v tvé zraky a dávám se ti na pospas.
Ty přede mnou, já roztřesená, klekl jsi prve na kolena.
To bude fajn…zpívala noc.
Ostří už není tolik ostré, těla si zvykla, já jen křičím
Měsíc nám svítí na pomoc
Čím však jsme lásko? Čím jsme? Ničím…
Ty, stále klečíc, hledáš slova, že prý jsi mnou,
já tebou zase,
Proč však máš střípky strachu v hlase?
Taky se bojím…mám jen tebe.
Tisknu tě k sobě plnou silou.
Smrt už mě na rtech chtivě zebe,
Tvůj pohled…my dva…s láskou zbylou…
A to tvé pevné odhodlání,
mě ujišťuje ve svém činu,
přijde to možná z nenadání.
Krev našich rtů z nás smývá vinu.
Sklonila jsem se k tvému líci a
Pochopila.
Posledním úderem dýky spící,
nás popravila.
To přeci bude fajn – řekli jsme.
Hlavu jsi uložil na mém břiše.
Úlevně spoutání krví…ty a já...spolu
Uzřeli jsme ticho…láska až za hrob že je klišé?
Tak přijďte za námi…sem dolů...