Vlkodlaci

Vlkodlaci

Půlnoc, magická chvíle.
Už blíží se ten čas.
Znovu podlehne té síle,
podlehne volání zas?

Volání svého rodu,
Volání krve temné.
Z místa jejich zrodu,
pouto je tak pevné.

Půlnoc, magický to čas!
Les, tma, měsíční svit.
Volají ho zas a zas!
Pomalu už ztrácí cit.

Cit pro svět okolo,
cit ve vlastním těle.
Vždycky ho to lákalo,
chutnalo to tak skvěle.

V té jediné čiré kapce,
skrýval se celý jeho svět.
Nejdřív hledal jen starce
a pak každý mladý květ.

Studený vítr v horách,
šlehal ho do tváří.
Těla schovával v norách
A díval se na tu záři.

Když duše vystoupila z těla,
záře zalila celé okolí.
jeho ústa oněmněla,
Jediná chvíle, která ho zabolí.

Půlnoc a měsíc v úplňku!
Kdo odolal by z nich?!
Mají to v sobě, v zárodku,
A v lese opět zní jeho smích....