Vlkodlak

Procházím lesem,nademnou luny svit,
snažím se ze všech sil mezi stromy skrýt.
Mé srdce mi bije jak na poplach,
ne,já přece nemám strach.
Pomalu procházím lesní pěšinou,
když tu náhle vlci v dáli zavijou.

Rychle se schovám za kmen stromu,
kéž bych se rychle mohla dostat domů.
Z přemýšlení mě vyruší svit zelených očí,
choulím se za stromem a vím že jsou vlčí.
Zadívám se na temnou oblohu,je půlnoc,
ach,kdybych tak někoho mohla prosit o pomoc.

Náhle slyším pomalé a tiché kroky,
již vím,že v tomto lese strávím další roky.
Už není cesty zpět,pomoc se neblíží,
temná postava se ke mně tiše přiblíží.
Zadívá se mi dlouze do očí,po vlasech pohladí,
neboj se děvče,řekne mi,já Tě nikdy nezradím.

Dívám se na něho očima smutnýma,
vidí,že jsem se již s osudem smířila.
Náhle ho měsíce svit ozáří,
jeho oči jsou krvavě rudé,
ach můj osude,co semnou teď bude?

Postava předemnou se zvětšuje,
jeho tlama se prodlužuje,
v ní se na mě třpytí bílé tesáky,
srst po celém těle roste,
na rukou i nohou vidím černé drápy.
Ano,je to tak,
stal se z něj vlkodlak.

Dívá se na mě krvavýma očima,
něco nového teď pro mě začíná.
Rukou mě něžně pohladí,
již nedočkám se jako člověk svítání.
Jeho bílé tesáky blíží se k mému krku,
strach mě opustil,nebojím se ani trochu.

Zuby pomalu mou kůži projedou,
náhle se rozevře nebe nademnou.
Cítím po těle svém temný chlad,
i ze mě se stává vlkodlak.
Podivné mrazení po celém těle cítím,
měsíc nad mou hlavou stále svítí.


Uvnitř těla cítím nepříjemnou bolest,
za chvíli bude tomu utrpení konec.
Pomalu ale jistě se měním v nočního dravce,
už teď cítím jak krev a maso chutná sladce.
Nakonec mi z dásní tesáky vyraší,
můj život je od dnešní noci jinačí.

V tlamě cítím železnou chuť krve,
pach masa mě stále přitahuje.
Vlkodlačí přítel se na mě pronikavě dívá,
chvílemi se mi zdá že se na mě usmívá.
Už navždy tu sním zůstanu v tomto temném lese,
každý živý tvor ať se před naší silou třese!